Hlavní stránka
Blog Charter Co se děje Ekonomika Historie Kutil Lidé Loděnice Magazín Marketing Moje loď Napsali před Novinky Plavba Právní poradna Představujeme Rádce Sport Technické novinky Technika Test Test použité lodě Videoprohlídka  
 

 

Baltem sám s Drahou

Odpoledne odletěla posádka, která musela domu. Sedím sám v salonu své Drahé v přístavu Kastrup v Kodani a přemýšlím o zítřejší sólové plavbě. Tak poprvé sám na moři. Vždycky jsem si to přál. Hltal jsem cestopisy Linxe, několikrát jsem četl Petra Ondráčka, jak sám plul oceány, pana Konkolského na jeho první zkušební plavbě po Baltu, která toho roku byla vyhlášena plavbou roku. No s tímto se to samozřejmě porovnávat nedá, ale pro mě ...

 

Je ráno, vylezu nahoru do kokpitu, fouká jihovýchodní vítr a já stojím v prvním stání. Tak si říkám: ,,Stojím v kůlech, to jsem zvědavej, jak odsud vypluju.“ Platím marínu. Dánové mají na všechno automaty. Vracím kartu a hrst drobných do kapsy. Myslím na to, kdy sem zase připluju, byl jsem tu loni a také letos. Následuje snídaně, skouknu počasí, samozřejmě všechny možné servery, co znám. Vyhlídky na dnes jsou docela dobré. Chtěl jsem jet na kanál Falsterbo a zítra přeplout Balt na Rujánu, anebo rovnou plout na Klintholm a nebo Rødvig.

Jdu na to. Připravuju harnessy, čaj a jídlo do dřezu, startuju motor. Polil mě takový zvláštní pocit. A je to tady! Naproti na mole seděli starší lidi v lodi a pozorovali mě. No hlavně neudělej ostudu. Foukal boční vítr, natáhl jsem si jedno lano od předního vazáku až na zadní kůl, tím jsem si podržel špičku od sfouknutí na vedlejší loď, odvázal lana, při míjení sloupů přetahuju lana ze sloupů. Vycouvám, otočím loď, zapnu autopilot. Bojím se, abych to stihnul. Házím lana na palubu, vypínám autopilota a vyplouvám ven z přístavu podél plavební dráhy. Uklízím lana, fendry, sednu si za kormidlo a jen tak koukám. Je to prostě tady a já vyplouvám na moře poprvé sám.

Je to jako vždy, když někam plujete, téměř vždy odtud fouká. Klintholm nebo Rødvig? Naplánuji trasu na tabletu, který mám na konzoli před sebou a jdeme na to. Vytáhnu si hlavní plachtu, pluju na motor i na plachtu, protože to je tak ostře proti, že by to bez motoru stejně nešlo. Musím se dostat někam za Dragør, pak půjde odpadnout a popluje to. Myslím na pokutu, protože jsem nedal kužel. Se slovy ,,každého nechytěj“, kužel nedávám. Vždy si říkám, musím si to na ten kužel připravit, abych ho jen pověsil, ale zůstane jen u slov. Musím to vylepšit.

Fouká 15 uzlů, tedy podle mého windmetru, který je spíše pozitivní. Dívám se na Dragør a vzpomínám, jak jsem s Mírou Jarošem a Kateřinou pil pivo v Sailors u venkovního baru.

Za Dragørem je tak čistá voda, že je vidět při hloubce šest metrů na dno. Koukám, že by třeba nějaká ryba, no nic. Vytáhnu si genu, vypnu motor. Drahá se ustálila na rychlosti kolem 5 uzlů. Míjím most do švédského Malmö a mastím ho dál. Je to pořád dost proti větru, tak odpadám. Přetrasuju na Rødvig. Nakonec ještě jsem tam nebyl. V zádech, někde u poloostrova Kullen v Kattegatu, pluje můj kamarád, kapitán ze Second Love. Má tam posádku, kdybych to nezvládal, půjčí mi do lodě kamaráda. Byl by určitě rád, že tam pluju, moc se mu tam líbí.

Okamžitě mě napadne, jak v Rødvig přistanu? Zapnu autopilota, vyhrabu mapy, najdu pilota pro Rødvig a zakoulím očima. Myslet na přistání je přece jen brzo, mám před sebou minimálně 30 mil. Začíná pršet, no tohle mi nevadí, hlavně ať moc nezesiluje vítr. Při cestě do Kodaně totiž s každou frontou zesílil na 36 uzlů a stočil se k severu a tak pořád dokola. Zatím nic, šedivě zataženo, vítr stabilní bez nárazu. Sleduju ať do ničeho nevrazím nebo něco do mě. Jedna plachetnice pluje proti mně. Nalevo je plavební dráha, známý kruhový objezd v moři. Napočítám tak osm lodí jako vláček za sebou. Kam asi plují? Co vezou? No a jak tak koukám, někde v dáli, ale fakt daleko, vidím roh Dánska a někde za ním je Rødvig. Proběhne mi hlavou, že s tím mým snosem na mé ploutvovce Phobos 27 se jménem Drahá to určitě nedám a budu si muset dost nastoupat. Udělám obrat a hodinu možná hodinu a půl stoupám a stoupám, jenže já jsem vždy takovej netrpělivej. Vím, že na obrat potřebuju tak 90 až 100 stupňů, vím to a vždycky to obrátím dřív. No, v dáli vidím velkou námořní loď. Stojí si na kotvě a mně dost překáží. Vezmu si chleba a čaj, mám čas a ona prostě neuhne. Už ji vidím, vlajku vůbec nepoznám, ale nevadí. Udělám obrat a zase mažu zpět. Kdybych to býval vydržel! To si říkám vždycky. Po necelé hodině obracím a dostávám se za roh. Blížím se ke křídovým, rádoby bílým skalám, už to mám tak 5 mil. Vzpomínám, jak kamarád David říkal, že se zamotal v noci do sítí. Vezmu dalekohled a už to vidím. Velké množství kůlů asi na sítě, no, pěkný. Stahuju plachty, startuju motor. Nebudu tady křižovat a motat se. Vyhýbám se a připlouvám blíž. Kudy se vlastně dostanu do přístavu. V dáli vidím pouze zelenou vjezdovou boji, červená nikde. Kůly a zase kůly, támhle vidím mezeru. Pluju tam, zkontroluju plotr, mělčiny jsou přesně v té mezeře. Už kapitánovi z lodě Teatime rozumím, tohle v noci nemůže dát nikdo. Nadeplouvám na jih a způsobně podle pilota vplouvám na kurz vjezdu do přístavu.

No a je to tady, uvážu fendry, dám si přední lana od vazáku k vantům, zadní pěkně připravené a začínám se modlit. Jsem ve vjezdu, první bazén je rybářský. Obkroužím bazén a nelíbí se mi to, nelíbí. Pluju do bazénu pro plachetnice, vplouvám, bojím, bojím, kůly a všude lodě. Musím někam na bok. Stojí tam proti mně taková velká plachetnice a na boku má dva fendry. Otočím loď a pomalu se blížím, zastavím, nikde nikdo. Uvážu loď a sedím v kokpitu. Ty vole, já to dal, teda první úsek. To těžší mě ještě čeká. Uvařil jsem si večeři a šel se podívat po přístavu.

Vím, je to divný, ale pouštím si oblíbený seriál Třicet případů majora Zemana, stylový díl - Loď do Hamburku. Přemýšlím, že tam je potřeba taky doplut. Kanálem do Cuxhavenu a zpět do Hamburku. Tam už jsou přílivové vody. Vzbudím se, leje jako z konve, je ještě tma. Pane, co mě čeká? Zkontroluju stránky s počasím, sleduju teda pouze vítr, tlak, vlny, synoptickou mapu Evropy. Vcelku dobrá předpověď. Vítr v nárazech do 20 uzlů, což na přeplavbě budou vlny tak do dvou metrů. Jdu zase spát, budík mám nastavený na sedmou.

Dobré ráno, Rødvig. Jo, ale prší. No ovšem, přemýšlet jestli člověk zmokne před plavbou, která má kolem 60 mil, je asi zbytečná starost. Počítám s plavbou víc jak 15 hodin. Udělám si „hemenex“ a čaj do termosky. Nastartuju motor, odvážu loď a celkem bez problému vyplouvám. Znáte to, prší, je taková šedivá obloha a skoro nic nefouká. Vypluju z přístavu směr ostrov Møn, no spíš jenom kolem. Vytáhnu si hlavní, vždycky mám hlavní venku, lepší to na ten motor pluje, loď je taková klidnější. Snad nepopluju na motor až na Rujánu. Natrasováno mám. Mám celkem 55 litrů nafty, což je na víc než 150 mil. To by mě teda otrávilo. Otočím se, Rødvig se vzdaluje a Møn se blíží. Začíná foukat. Fouká 12 uzlů, vítr se stočil k jihozápadu. Vypnu motor. Plachty na plný prádlo a hurá na Rujánu. Pěkně to pluje.

Jak se dostanu ze závětří Mønu, bude to asi tvrdší. Přestalo pršet. Mám takovou příjemnou pozici na lavici, zapnutý autopilot, pěkně to pluje. Klimbla mi hlava, až jsem se leknul. Pluju tři hodiny a už tady spím, to snad ne!

V dáli vidím v mém kurzu bílou plachtu a asi také v mém směru. Alespoň nejsem tak sám. Vítr zesiluje, zrefuju na druhý ref, genu nechávám celou. Kormidluju sám bez pilota. Míjím Møn a už to začíná. Začne neskutečně lejt, zrefuju na třetí ref a pluju. Můj optimistický windmetr stále ukazuje rychlost větru 15 uzlů. Nejde mi to, peru se s tím, ploutev mlátí do stolu. Tak si říkám, že teď to tady upadne a jdu ke dnu. Ostrůvek mám, no ale to snad ne. Pluju tak asi dvě hodiny, nejde to a nejde, je to rvačka. A už toho mám dost, postavím si loď do driftu, sedím a opravdu nadávám a nadávám: ,,Proč mi to do pr…. nejde?“

Jako když se vám něco rozsvítí v hlavě, otočím loď. Zatočím trochu genu na rolfoku a najednou Drahá jako beránek mastí k Rujáně. Věřil jsem bezhlavě windmetru, ukazuje 15 uzlů, mám třetí ref, genu na tři čtvrtě a teprve to pluje tak, jak má. Takže bůh ví, kolik vlastně fouká. To máte jako s vlnami. Pro někoho malé, pro druhé obrovské. Plul jsem v Kattegatu za lodí Second Love a její kapitán, fakt dobrej kamarád, říká, vlny kolem půl metru. Pluje přede mnou a jak je za vlnou, kouká mu jen zmijovka s ušima, a to stojí za kormidlem. No řekněte, prej půl metru. Tady půl metru, v Chorvatsku klidně pět metrů. No a s větrem? Když mně to ukazuje 15 uzlů, někomu klidně 80 uzlů. Je to asi jen o pocitu.

Blížím se k pásmu plavby, které překřížím kolmo. Velké lodě plují rychle, dvě se blíží, ale stihnu to. Po osmi hodinách plavby vidím v dáli kousek Rujány. Vidím to, ale vím, že to je tak půlka vzdálenosti, která přede mnou ráno byla. Plavbu směruju na boje, které vedou do kanálu na Stralsund. Chtěl bych přespat v marině Barhoft.

Docela si to užívám, fakt to pluje pěkně, jen ty rány od ploutve jsou hrozný. Vypadl mi dřevěný klín, kterým byla ploutev zajištěna. Toto je nejslabší místo na mé lodi. Je určená především na jezera a já s tím dělám takové věci. Naplul jsem s Drahou 3000 mil na Baltu.

Vezmu dalekohled a vidím zelenou a červenou boji. Blížím se k Rujáně. Začíná se stmívat. Jestli tam dopluju za tmy, bude to přistání fakt zajímavý. Začínají rozsvěcet boje, blížím se k maríně Barhoft. Svítí jasně bílá náměrová světla, už dávno na motor se snažím mít světla pěkně pod sebou. Krásně vpluju do maríny. Hned na boku je volno. Neptun mi přeje. Bez problému přistanu a přivážu Drahou. Dřepnu si oblečenej do salonu a jen tak koukám. Vstřebávám ten adrenalin po víc jak patnáctihodinové plavbě.

Vždycky, když dopluju a jsem bezpečně uvázaný, polije mě takový pocit štěstí. Otevřu si malé pivo, kamarádi námořníci už ho znají. Je mi fakt dobře. Dokázal jsem to, je to prostě skvělý! No tak zase příště a třeba dál.

 

 

 

 DÁLE JSME NAPSALI 
title

Sága Bénéteau 2. díl

Historie | Petr Láska
title

Sunbeam

Loděnice | Petr Láska